Ve třech se sice dá odehrát nějaká ta rodinná oslava, ale bez sólového nástroje to není ono. Na narozeniny do Rašovic jsme tehdy vyrazili jen s Jirkou. Ve dvou. Říkal, že ví o kytaristovi, který nám tam pomůže. Tak jsem poznal Vlastíka.
Sháněli jsme tehdy urputně čtvrtého hráče, ale pořád se nám nedařilo. Jednou zaskočil Uly, jindy Ondra, ale každý měl svojí kapelu a byly to pořád jenom záskoky. Míra, naše želízko v ohni, sice hrál jako ďábel, ale byl z divočejších vod a nikdy s nikým nehrál povinné country kousky. Vlastíkovi se také do nějakého koncertování moc nechtělo, ale slíbil nám, že Míru nezbytné věci doučí. Bylo potřeba zkoušet, ale nebylo kdy. Andělíno byl celé týdny v Německu a protože umí, nechávali si ho tam často i přes víkend. A tak se stávalo, že jsme v pátek nebo o víkendu měli hrát a Andělíno sám do poslední chvíle nevěděl jestli přijede a když už tak nevěděl kdy. Ve fofru jsme si jednou dokonce půjčili do Merkuru rockera Jirku Novotného. Nikdy sice tyhle věci nehrál, ale je to profík a tak nikdo nic nepoznal.
Jednou jsme se s Vlastíkem spolu bavili o tom, že bysme se nemuseli na country hudbu tak moc upínat. Že by se daly hrát i taneční věci. Vlastík se mi svěřil, že mu tahle hudba také není cizí, protože před lety hrával po kavárnách jako bubeník. Vůbec nevím, jak se mi to povedlo, ale na narozeniny mého strýce si Vlastík přivezl místo kytary čerstvě oprášené bicí. Už po prvních úderech bylo jasné, že to je nejen šikovný kytarista, ale také šikovný bubeník. Tak se nástroje posunuly. Z Vlastíka se stal bubeník a z Míry hlavní kytarista. A Andělíno? Věděl jsem, že ho sice country, stejně jako mě, moc nebaví, ale rád si zahraje. Andělíno je pohodář. Ani v náznaku nám nic nevyčetl. S panem Součkem se na nás přijeli podívat do Merkuru. Možná si i oddechl. Často se vracel do Čech jenom kvůli slíbenému hraní.