Ve škole jsme se učili, že v česká přírodě se nevyskytují žádné člověku nebezpečné šelmy. Ty, které se zde v minulosti volně operovaly, byly člověkem s vynaložením značného úsilí odstraněny a nyní je u nás bezpečno. Tento stav je však pouze zdánlivý a neměl by nás zbavit přirozené ostražitosti. Svědčí o tom výňatek z jedné české lidové písně.

Mysliveček vyšel z lesa na cestičku,
uviděl tam v širém poli koroptvičku.
Nebyla to koroptvička,
byla to má nejmilejší Andulička.

Vtírá se otázka, jak je možné, že se člověk s takovýmto zrakem může volně pohybovat po lese se střelnou zbraní. A k tomu ještě, s vysokou pravděpodobností, také opilý.
Nepříjemné je, že takový myslivec je na rozdíl od medvěda či vlka mnohem lépe maskovaný. Je proto namístě zůstat ve volné přírodě nadále ve střehu a nenechat se ukolébat krásou české krajiny. Pozorně sledovat okolí, vyvarovat se pohybu na volných a ničím nechráněných lukách či pastvinách a upřednostňovat místa s hustým porostem či skalními výstupky, kde je možné v případě hrozícího nebezpečí hledat úkryt.

Ve třech se sice dá odehrát nějaká ta rodinná oslava, ale bez sólového nástroje to není ono. Na narozeniny do Rašovic jsme tehdy vyrazili jen s Jirkou. Ve dvou. Říkal, že ví o kytaristovi, který nám tam pomůže. Tak jsem poznal Vlastíka.
Sháněli jsme tehdy urputně čtvrtého hráče, ale pořád se nám nedařilo. Jednou zaskočil Uly, jindy Ondra, ale každý měl svojí kapelu a byly to pořád jenom záskoky. Míra, naše želízko v ohni, sice hrál jako ďábel, ale byl z divočejších vod a nikdy s nikým nehrál povinné country kousky. Vlastíkovi se také do nějakého koncertování moc nechtělo, ale slíbil nám, že Míru nezbytné věci doučí. Bylo potřeba zkoušet, ale nebylo kdy. Andělíno byl celé týdny v Německu a protože umí, nechávali si ho tam často i přes víkend. A tak se stávalo, že jsme v pátek nebo o víkendu měli hrát a Andělíno sám do poslední chvíle nevěděl jestli přijede a když už tak nevěděl kdy. Ve fofru jsme si jednou dokonce půjčili do Merkuru rockera Jirku Novotného. Nikdy sice tyhle věci nehrál, ale je to profík a tak nikdo nic nepoznal.
Jednou jsme se s Vlastíkem spolu bavili o tom, že bysme se nemuseli na country hudbu tak moc upínat. Že by se daly hrát i taneční věci. Vlastík se mi svěřil, že mu tahle hudba také není cizí, protože před lety hrával po kavárnách jako bubeník. Vůbec nevím, jak se mi to povedlo, ale na narozeniny mého strýce si Vlastík přivezl místo kytary čerstvě oprášené bicí. Už po prvních úderech bylo jasné, že to je nejen šikovný kytarista, ale také šikovný bubeník. Tak se nástroje posunuly. Z Vlastíka se stal bubeník a z Míry hlavní kytarista. A Andělíno? Věděl jsem, že ho sice country, stejně jako mě, moc nebaví, ale rád si zahraje. Andělíno je pohodář. Ani v náznaku nám nic nevyčetl. S panem Součkem se na nás přijeli podívat do Merkuru. Možná si i oddechl. Často se vracel do Čech jenom kvůli slíbenému hraní.

Na Josefovskou zábavu v Merkuru jsme navázali pálením čarodějnic v Rašovicích. Rád bych napsal, že se v průběhu zábavy nic zvlášního nestalo, ale stalo. Láďa, učitel obtížený starostmi o své svěřence a muzikant hrající zároveň v několika kapelách, s námi ukončil spolupráci. Má toho hodně a může si vybírat, takže mu to ani nemůžeme mít za zlé. Snad někdy vezme své harmoniky a přijde si s námi zahrát alespoň jako host. Jinak se v Rašovicích točilo žatecké pivo a podávaly se tradiční rašovické řízečky, takže nám nic nechybělo. Jen ten Láďa nám asi chybět bude.
Na májovou zábavu do Merkuru s námi vyrazil narychlo přemluvený Ondra. Pěkně jsme si zahráli, popovídali s domorodci a i tu kořalku okusili. Podávaly se domácí pochoutky od Uršuly a jejích s láskou pečících přítelkyň. Do Merkuru jezdíme rádi. Je tam dobrá parta a vždycky plno.
Začátkem května jsme se zničehonic ocitli na rodinné oslavě. Výpravu uspořádal Andělíno, neb manžel oslavenkyně je jeho kamarád. Na takové pěkné rodinné oslavě jsem už dlouho nebyl. Pivo jsme si točili sami a co nám bylo servírováno jsme ani nestihli sníst natož vypít. O přestávkách se chodilo ven do tmy, kde jsme si po skupinkách vyprávěli a májový večer tak zvolna plynul. Lehce po půlnoci jsme si sbalili věci a vyrazili do svých domovů. Na takové příjemné sprostředí se ale nezapomíná. Pokud bude Láďa číst tyto řádky a dočte je až sem, možná mu prolétne hlavou, že svůj odchod mohl přece jen odložit až na konec května.
Málem bych zapomněl, na Rajčeti jsou další Blančiny nové fotky z Merkuru a z Rašovic.

Švermák mne moc překvapil. Prokoukl. Je temný se zářícím barem. Bar je obložen nějakými polštáři, aby se zvuk neodrážel zpět na jeviště. Podobně potuněné jsou stěny a strop. Hraje se tam hezky. Vlastně jsem tam naposledy byl na přehrávkách se Satelitem. Přehrávky tehdy sloužily k tomu, že si komise poslechla kapelu a vyměřila jí hodinovou sazbu. Za tuto sazbu se potom hrálo po vinárnách, lepších hospodách a tak. K sazbě se připočítávala amortizace nástrojů a aparatury. Hudebník hrající pravidelně v nějaké vinárně a ovládající násobení si tak mohl lehce spočítat, za jak dlouho si opatří jiný nástroj či cokoliv jiného. Na svatby ani na myslivecké, hasičské a jiné bály se to nevztahovalo, to byla šedá zóna.
Na oslavě MDŽ jsem taky pár let nehrál a ta na Kulaťáku se vydařila. Příjemným zpestřením byla opět mládež dorazivší z Obušku, kterému skončila ordinační doba. Tančili, zpívali, hrály se písničky na přání a některé dokonce i poznali.
Josefovská zábava v Merkuru byla jako za starých časů. Tedy zpočátku moc ne, protože když jsme přijeli, byla už hospoda plná a hosté na nás upírali vyčítavé pohledy. Paní hostinská nám pak připomněla, že se v Merkuru hraje odjakživa od sedmi a my jsme přitáhli na osmou. Dělali jsme co se dalo. Hráli jsme jako čerti, na přání k svátkům a narozeninám i jen tak. Snad nám to už kadaňští odpustili…
Na Rajčeti jsou Blančiny fotky z Kulaťáku a z Merkuru.

V září 2014 Jakub Tůma posháněl muzikanty do nové country kapely. V lednu 2015 odcházejí banjista a basista. Začal jsem s kapelou zkoušet. Jako záskok, jak jsem předem upozornil, protože country moc nemusím. A pokud se objeví nějaký zapálenější basista, rád mu své místo uvolním. Blížilo se datum prvního hraní a neměli jsme název. Ve hře byly Tůmovy návrhy Divoká karta a Nashville a moje slovní hříčka Crissy. Ta vyhrála.
Poprvé jsme veřejně zahráli 3. dubna na Kulaťáku. Kapelnictví se ujal Jakub Tůma a zdálo se, že si počíná dobře. Po krátké době se nám ale od ostatních muzikantů začaly obloukem vracet zprávy o tom, co kde o kom a komu řekl, na koho nadával a koho pomlouval. Jednou to byl muzikant, jindy hospodský a nám začalo docházet, že jedná za nás za všechny a my pak musíme pro dobré jméno kapely vše pracně žehlit. Změnilo se i jeho jednání v kapele. Snažil se vystupovat autoritativně, což nejen nikam nevedlo, ale vzledem k jeho vzrůstu a věku působilo i legračně. Na jaře 2016 jsem na zkoušce navrhl bez náhrady zrušit funkci kapelníka a určit, kdo bude mít co na starost. Návrh prošel, ale nesouhlasící menšina v podobě Jakuba Tůmy rozjela ukázkovou štvavou kampaň. Přímá povaha Jirka Vavřík nám rovnou řekl, že s Tůmou hraje v Klášterecké Jeseni 30. dubna naposledy. Snažili jsme se s Andělínem uhladit spory a čekali, že se vše časem srovná. Dokonce i zábava v Jeseni proběhla v klidu a zdálo se, že by to snad nějak šlo. Když jsme pak byli postaveni před rozhodnutí, jestli budeme hrát s Jirkou nebo bez něho, nebylo o čem přemýšlet.
Jakub Tůma se s vyhozením nesmířil. Ze závětří domova šíří po síti své vlastní konspirační teorie a nevybíravě se do nás obouvá. Když jsem minulou neděli u ranní kávy náhodou na Facebooku zahlédl jeho žlučovitou výzvu kapelle Crissy, aby mu neposílala maily, opravil jsem seznam příjemců upozornění na nový příspěvek a abych předešel dalšímu šíření pomluv prošpikovaných nadávkami, zablokoval jsem mu mailový a facebookový účet. Po synovi jsem mu vzkázal, že za tři láhve becherovky mu pošlu heslo k mailu, ale k Facebooku už ne. Tůma hned běžel na policii. Abych si opatřil alespoň nějakou polehčující okolnost, poslal jsem mailem jeho ženě heslo k mailovému účtu (na svých stránkách jej uvádí nepřesně, znělo JakubTumaPo…). Lucie mi odepsala, abych poslal i heslo k Facebooku. Moc se mi nechtělo, ale došlo mi, že je to hodná holka a že možná ona je teď tím pověstným hromosvodem. A tak je vše zase při starém.

V Chulimanze se nás sešlo dost. Jak už to tak bývá, v určitou chvíli hrála vždy jen jedna kapela a ostatní poslouchali. Někteří uznale přikyvovali, jiní se nesouhlasně vrtěli, shovívavě usmívali, tančili či trpíce očekávali výměnu interpreta. Nemám tyhle vícekapelové události moc rád. Mnozí se soutěživým duchem považují zábavu za soutěž a ani člověk, který se snaží být nestranný, se neubrání srovnávání. Podle mne by bylo mnohem lepší pozvat jako zvukovou kulisu nějakou kapelu, jejíž hudbě nikdo z nás nerozumí, třeba smyčcové kvarteto nebo nějakou jazzovou partičku, a bez zábran se pak věnovat popíjení piva, kořalky, přátelským rozhovorům a tanci. Večírek to byl ale hezký, oni se muzikanti zase tak často nevidí.
Na Kulaťáku, v naší mateřské hospůdce, nevybočoval Silvestr nijak z vyjetých kolejí. V radostném očekávání nového roku se tančilo, zpívalo a popíjelo. Následoval půlnoční přípitek a zábava pokračovala. V závěru ještě dorazil výsadek z Obušku, tak jsme trošku přitvrdili.
Na Rajčeti jsou Blančiny fotky z Chulimangy i z Kulaťáku.

Oslavu padesátin pana hostinského v kadaňském Fair Play jsem si představoval jako komorní akci s využitím pro veřejnou zkoušku. Už při našem příjezdu ale bylo v hospůdce plno a náčiní jsme z auta na jeviště přenášeli úzkou uličkou nad hlavami. Pan hostinský se nás ihned zeptal co pijeme. Pochopili jsme to s Andělínem jako přípitek. Když se nám ale v průběhu zábavy na stole začaly množit skleničky s rumem a becherovkou, pochopili jsme, že jsme udělali chybu a že jsme se měli pro tento večer prohlásit za abstinenty. Pan hostinský totiž nikdy neprošel okolo našeho stolu s prázdnou. Na stole byla spousta jídla, ale moc jsme toho neochutnali, protože bylo pořád co řešit. Naštěstí se oslava neprotáhla do ranních hodit, protože bychom asi odpadli. Oslava narozenin se vydařila.
Alžbětinskou zábavu v kadaňském Merkuru jsme s Andělínem plánovali jako lehký pivní večírek. Z tohoto pohledu nám to opět nevyšlo. V Merkuru už máme dost známých a tak jsme se ani tady kořalce nevyhnuli. Tentokrát jí ale bylo přiměřeně. Hezky se hrálo, teta Uršula s kamarádkami opět napekla. Zábava jako za starých časů. Merkur je vůbec zvláštní hospůdka. Je tu dobrá parta a zábavy jsou navštěvovány v hojném počtu. Četné hostince by měly při pomyšlení na Merkur stydlivě klopit zraky.
Ve Fair Play Blanka naštěstí nefotila, ale Blančiných 148 fotek z Merkuru bylo na webu už v neděli ráno.

Na perštejnském koupališti jsme se počátkem září docela neradi rozloučili s létem. Měli jsme hrát v oslabení, protože Láďa měl předem ohlášené setkání se svými školáky. Krátce před zahájením jsme se navíc dozvěděli, že nebude ani kytara a že to vypadá na malou partu. Po několika telefonátech jsme ale vysledovali Ulyho, který operoval někde na Satance. Všeho nechal, skočil do auta a za chvíli byl u nás. Bylo hezky, domorodci v hojném počtu nás přijali vlídně a po zbytek večera se už nic zvláštního nestalo.
Týden nato nás čekaly kulatiny, které jsem v létě neuváženě slíbil svému kamarádovi. Tam jsme vyrazili jen s Jirkou a s digitálním bubeníkem jako KKT (Krysí komorní trio). Nebyla to ale zase tak veliká ostuda, jak jsem původně očekával. Oslavenci tančili a zpívali, borovička tekla potokem a řízné podchlazené pivo korunovalo každou odehranou sadu. Jirka hrál i písničky, které nikdy neslyšel, ale alespoň ví, jaké to je.
Tuto sobotu jsme na hraní vyrazili velmi časně. Sraz byl na Ušáku v 6:30, odkud jsme ještě potmě vyrazili do Mostu. V osm hodin začínaly farmářské trhy, kde jsme jako jediná kapela měli tři nebo čtyři hudební vstupy. Bylo příjemně, slunečno a přestože už byl počátek října, Andělíno v průběhu druhého vstupu odložil košili, později i triko, a odehrál zbytek koncertu tak, jak jej všichni znají, do půl těla.
Blančiny fotky z koupaliště i z farmářských trhů byly na svém místě už dávno předtím, než jsem vůbec začal uvažovat o novém příspěvku.

V sobotu bylo hezky už od rána. Na Měděnci už ale zase tak teplo nebylo. Zatímco my z podhůří jsme se zimomřivě shlukovali do malých skupinek, děti z hor zde pobíhaly bosé a jen v tričkách. Sraz jsme měli o desáté. Před obecním úřadem stál nafouknutý hrad a několik stánků, točilo se pivo a voněly první klobásky a jiné pečínky. Vše bylo pečlivě připravené, dorazili i hasiči a koníci zapřažení do vozíku se těšili na první vyjížďku po okolí. Ve dvě hodiny, kdy jsme vlastně podle našeho plakátku měli začít hrát, jsme vše sbalili, abychom se v podvečer opět se sešli na Satance. Tam bylo lidí jako o pouti a přicházeli další. Skupina Kaskáda, jak bylo uvedeno na plakátku, nebyla Kaskáda nýbrž bývalá Kaskáda a její současný název jsem zapomněl. Lidé zpívali, tančili, a konec o desáté přišel nějak náhle a nečekaně. Ale nedalo se nic dělat. Pod strání hlídkovalo auto městské policie.
Od Andělína jsme se během večera dozvěděli, že v loděnici koncertuje undergroundová legenda Jim Čert a tak jsme se tam při cestě domů s Martínkem zastavili. Jim právě odpočíval u baru a nic nebránilo tomu, abychom v klidu pohovořili. Vyslechli jsme pár kousků, něco popili, Jima zlobila šňůra, tak jsme mu půjčili sváteční od baskytary, a večer u řeky zvolna plynul. V jednu chvíli Martínek zneklidněl, odložil nápoj, řekl že za zídkou v parku spadlo nějaké děvče ze stromu a odběhl. Šel jsem za ním. Na zemi leželo nehybné tělo, u kterého klečel dosti podnapilý nápadník. Martínek zavolal tísňovou linku, podle pokynů jsme děvče otočili na záda, Martínek provedl několik předběžných vyšetření a já jsem šel mezitím k mostu čekat na sanitku. Pomohli jsme pak děvče, které mezitím nabylo vědomí, naložit na nosítka, dopili a protože naše rozpoložení bylo narušeno soucítěním se zraněnou dívkou, vyrazili jsme domů. Jak jsme se později dozvěděli, má děvče prasklou lebku a něco s kolenem, ale oni jsou šikulové a opraví jí to.
Naše Blanka opět vše pečlivě zdokumentovala a uložila, takže fotky z Měděnce i ze Satanky jsou na svém obvyklém místě.

Do kadaňské Fair Play jsme se vrátili docela brzy. V sobotu jsme tu s Láďou oslavili společně narozeniny. Hospůdka byla přiměřeně obsazená a pivu nebylo co vytknout. Zpívalo se a tančilo, hospodský běhal s pivem i s kořalkou a ani hlady jsme nestrádali. Myslím, že jsme narozeniny oslavili důstojně a řádně. Usuzuji tak z toho, že můj poslední nápoj byl bavorák, který normálně nevyhledávám a vlastně mi ani nechutná. V úterý pak ještě proběhl v Klášterecké Jeseni veliký turnaj v kopané. Toho jsme se s Andělínem bohužel nezůčastnili, protože v Německu příchod slovanských věrozvěstů zatím ještě neoslavují. Ostatně proč vše pracně popisovat, když Blančiny fotky z oslavy a fotky z kopané vypovědí mnohem více.

V pátek večer kolem jedenácté se u mne cestou z Německa zastavil Ondra Bláha, aby si vyzvedl svojí objednanou fungl novou kytaru. V sobotu večer kolem jedenácté už kytara dobře věděla, že jí nečeká žádné občasné domácí drnkání, ale tvrdá práce. U Satanky vál teplý jarní vánek s občasným závanem kouře z ohniště, kde se dalo sedět, tam někdo seděl, a svůj první pokus o získání piva u výčepu jsem musel vzdát. O přestávce už jsem měl větší štěstí. Chlapci hráli jako o život a tak jsem se snažil jim to nekazit. Na kládách jsme pak ještě v hloučku s muzikanty poklábosili, šoupli tam ještě nějakou tu slivovici a vyrazili domů. Kůzle se nám líbilo. Blančiny fotky byly na rajčeti snad ještě dřív, než jsme se vrátili do svých domovů.

Při příjezdu do Valče nás jako nějaké hvězdy z Prahy přivítali starosta Pepík Kubař a hlavní pořadatel Pavel Kopřiva. Seděli jsme v místnosti pro účinkující, popíjeli, pojídali koláčky a vedli řeči. Asi jsme si v tu chvíli i trochu připadali jako velmi důležité osoby, tedy jako VIP. Naše nadšení trochu mírnila skutečnost, že nám v Německu uvízl Andělíno a vše nasvědčovalo tomu, že budeme hrát bez bicích. Na pódiu mezitím vyhrávala Severka Vejvodovu Škodu lásky a hráli dobře. Když jsem pak vyšel ven, abych to trochu okoukl, zjistil jsem, že je v Severce mnohem míň muzikantů než se zdálo. Tímto jim dodatečně vysekávám poklonu. Potom jsme přišli na řadu my. Bez toho Andělína to pochopitelně nebylo ono, ale Pavel Kopřiva nám mocně pochleboval a dokonce si s námi i zazpíval a tak jsme to nějak uválčili. Pavel tam měl i svojí kapelu, hráli večer, ale u toho už byli jen Jirka s Blankou a tak zbytek večera znám jen z vyprávění. Hráli prý ale dobře. Blanka opět usilovně fotila, dokonce i v kostele, je zkrátka rozený fotoreportér.

Neodpustím si svůj malý postřeh, totiž že ve srovnání s Kláštercem je Kadaň přece jenom město. Při vykládání nástrojů byla zřetelně slyšet dost dobrá hudba z Podkovy a Martínek při své výpravě za večeří narazil na dvě zcela obsazené hospody. V hospůdce s názvem Fair play, které podle všeho zdědila po bývalé herně, sedělo několik hostů. Hospůdka sic nevelká, leč útulná. Domorodci nás přijali přátelsky a ani k naší hudební produkci neměli výhrady. Zdálo by se, že jsme jim možná i kápli do noty. Příští veřejnou zkoušku uděláme zcela určitě opět tady. Není také vyloučeno, že se zde vbrzku odehraje plnohodnotná taneční zábava. Blančiny fotky jsou na obvyklém místě.

Tak jsme si opět zahráli v kadaňském Merkuru a na Kulaťáku. Merkur nezklamal, je to krásná hospůdka. Lidé zde tančí od první písničky, pípa tady snad ani nemá kohoutek a obsluha má co dělat, aby v tom proudu piva stihla nalít nějaký ten rum. Mezi místními jsme si už našli i kamarády a náš Andělíno dokonce i důvěrnější kamarádku. Ke kulaťáku, kde jsme hráli o týden později, mám osobní vztah, protože obsluha pochází z mé rodné vísky. Navíc jsme tu hráli i poprvé a tak jsme tu jako doma. Týden poté jsme navštívili hospodu v Klášterecké Jeseni. Bylo krásně až do noci a pálily se čarodějnice, což se trochu projevilo na obsazenosti sálu. Přesto jsme si hezky zavrzali, piva si dopřáli a i nějaká ta kořalka byla. Blanka usilovně fotila nejen v Merkuru, ale i v Klášterecké Jeseni. Počtem pořízených snímků mne pokaždé překvapí.

Teď už asi mohu prozradit, že ta soukromá akce v sobotu byly Blančiny narozeniny. Oslavovalo se v Rašovicích Na vyhlídce a bylo tam dobře. V neděli večer jsme se odpočatí sešli na Símalce. Přestože se velikonoce oslavovaly na mnoha místech, naši nejvěrnější příznivci nás nezklamali. Nedá se tedy říct, že by Símalka zrovna praskala ve švech, ale parta byla dobrá, nálada taky, takže jsme velikonoce oslavili jak se patří. Blanka nám zpřístupnila nejen fotky ze Símalky, ale i fotky ze svých narozenin.

V úterý jsem nesl do Merkuru plakát. Mají otevřeno od deseti hodin, s plakátem jsem přišel krátce po desáté. V po předchozím dni čerstvě vyspalé a odpočaté hospůdce voněla polévka a horké kafe, vůně vycházející z kuchyně dávala tušit, že nezůstane jen u polévky. U stolů sedělo několik hostů v pracovním a já jsem se rázem ocitl v hospůdce z dob dávno minulých. Už jsme tady jednou hráli, ale po tomto ranním zjevení jsem se na sobotu těšil o moc víc. V sobotu jsme dorazili krátce po šesté, protože jsme ještě na Símalce čekali na Andělína, až si sní objednanou klobásku. Merkur byl skoro plný, což ještě posílilo obvyklou trému… Jak jsme ale později zjistili, nebylo se čeho bát. V hospodě se sešla parádní partička. Hosté tančili, zpívali, Blanka fotila, hrály se písničky na přání, občas nám na stole přistálo nějaké to pivo či kořalka. Ve spojení s pečenými pochoutkami od mé tety Ušky a její kamarádky to na stolku vypadalo skoro jako na svatbě. V Merkuru se nám moc líbilo.

O násilí v české lidové písni není nouze. Svědčí o tom například česká lidová píseň Plavala husička.

Plavala husička po Dunaji, housátka se za ní kolébají.
Mysliveček za ní spěchá, že starou zastřelí, mladé nechá.
Počkej, myslivečku, povím na tě, žes prodal jedličku nastojatě.
Povím na tě v kanceláři, žes prodal jedličku hospodáři.

Z textu vyplývá, že nejmenovaný myslivec v povodí Dunaje pojal úmysl usmrtit divokou husu bez ohledu na skutečnost, že tato dosud pečuje o nedospělá mláďata. Husa, která rychle vyhodnotila nepříjemnou situaci, se horlivě snaží zvrátit běh událostí. Ve strachu o vlastní život a žitoty svých mláďat oznamuje myslivci, že byla svědkem jeho selhání. Ví o něm, že nezákonně přenechal třetí osobě jedli, aby tím získal majetkový prospěch, a vyhrožuje mu, že je ochotna celou záležitost oznámit v kanceláři lesní správy.
Píseň již nemá další sloku, ale lze předpokládat, že myslivec svůj záměr dokončil. Kromě kýženého úlovku má před sebou zároveň i nepříjemného korunního svědka. Pokud již byla housata na takové rozumové úrovni, aby pochopila obsah rozhovoru mezi lovcem a jejich matkou, nebo byla sama svědky nezákonného prodeje, vynořuje se další skupina svědků. Nelze ale předpokládat, že by housata začala myslivci vyhrožovat. Byla otřesena náhlou smrtí své matky. Myslivec musel jednat rychle a tak je velmi pravděpodobné, že důsledkem husina neuváženého vyhrožování bylo umlčení celé skupiny.